5. Požnjenca

„Hdyž bě so słónčko schowało, přiwjedźechu wšitcy k njemu chorych na wšelake chorosće. Wón napołoži kóždemu ruce a wuhoji jich“ (Lk 4,40).

Hdyž bě so słónčko schowało, potajkim hdyž bě ćma. Póćmje pak so jenož błudźiš. Nimaš orientaciju – druhdy samo hišće woči začiniš, zo by lěpje „widźał“, hdźe dźeš. Při tym „hladaš“ na znutřkowny wobraz – na to, štož znaješ. A tu su někotři, kotřiž wo Jězusu wědźa a tak ćma jim njeje zadźěwk. Wjedu potrěbnych k Jězusej a wón napołoži kóždemu ruce a wuhoji jich. Pola njeho njeje ćma! Wón dźě je swětło. Wony čłowjeski wuraz Boža nóc drje derje klinči ale njewotpowěduje Bohu: Bóh nima a njeje nóc. To je wažne za kóždeho z nas, wosebje hdyž so nam ćmička. Jězusa znać rěka potom: Znać wupuć!

MN