Transeamus usque ad Betlehem!

Pójmy hač do Betlejema! – praji pastyr druhim pastyrjam. Njeběchu nućeni wot jandźela, njestejachu tuž pod čisćom. Chwatachu sami ze sebje. Woni prajachu: Pójmy spěšnje, tam je so Wumóžnik zjewił, tam je so Chrystus, Knjez, narodźił! – Je pak ćma, puć je strašny, smy mučni! Što budźe z našimi wowcami, štó stara so wo naše wobsydstwo? – Wostajmy wšo! Wostajmy a njekomdźmy so! Tam je Knjez! Chcemy Jeho widźeć, chcemy so Jemu pokłonić!

Tuta žadosć pastyrjow běše sylniša hač wšě jich swětne starosće. Jednori pastyrjo su zrozumili, kak wažny je za nich Knjez a Wumóžnik.

Njetrjebam rozkłasć, kak zbožowny běše tónle wokomik za pastyrjow před Božim žłobikom. Zawěsće bě najrjeńši w cyłym žiwjenju. A potom wróćichu so do swojich nadawkow, napjelnjeni z mocu Dźěsća.

Tež my pytamy w hodownym času Božu móc. A kaž pastyrjam, tak so tež nam poselstwo přez jandźelow wozjewja. Poselstwo: Njebojće so, dokelž ja wam wozjewjam jara wulku radosć! Dźensa je so wam Wumóžnik narodźił!

Mnozy ludźo wjazaja z hodownym časom wysoke wočakowanja. Wšitko ma po móžnosći perfektne być – atmosfera, dariki, jědźe... Tute wočakowanja njejsu pak zwjetša spjelnjomne. Runje do abo po Hodźoch dóńdźe druhdy ke konfliktam, zranjenjam a k ertnej agresiwiće. Snano, dokelž tam něšto pobrachuje. Pobrahuje Bože Dźěćo, pobrahuje wěra, pobrahuje dźakownosć?

Před lětami zetka so skupina młodźiny z jednym madźarskim patrom-benediktinom, kotryž w komunistiskich, sibirskich lěhwach nimale dwaceći lět přežiwi. Rjadnik powědaše wo nječłowjeskich žiwjenskich wuměnjenjach, wo hłód tradanju, zymje a smjerć-ćežkim dźěle.

Njejapcy wopraša so jedyn młodostny: Kak je to móžno, zo sće při tym wšitkim wjesoły zwostał, měrny a spokojny? Tamne wobstejnosće běchu tak hrózbne, zo poprawom će nuzuja być žałosćacy, wohórknjeny a połny hidy na swojich złóstnikow. Njesće woprawdźe ženje agresiwny był?

Rjadnik wotmołwi: To njeběše lochko. Mje pak a mojich kameradow je jedna wěc škitała. Mjenujcy, přez wšitke tute lěta smy so w kuće našeje baraki kóždy wječor zetkawali, a tam je kóždy z nas rozprawjał, što je dobreho wodnjo dožiwił. Na př. rjekny jedyn, kak je wón přez schadźenje słónca zahorjeny był; tamny chwaleše sej mały kusk čorneho chlěba; zaso druhi zwjeseli so, zo je jemu rana zažiła. Abo tamny zwjeseli so jara, jako wuhlada wosnje swojeju staršeju a swój ródny dom. Naša zhromadnosć a Boži duch, stej nas we wonej heli zakitałoj. Tak njejsmy dowolili nam ducha radosće a dźakownosće rubić. Njeběše to zhubjeny čas – tehdy běch a sym dale zbožowny.

Njech je nam wona stawizna wučba. Myslu sej, zo maš ducha dźakownosće a radosće z prawidłownym a wutrajnym modlenjenjom k sebi přeprosyć. Je dźě často tak, zo maja ludźo pola nas, žiwi w samsnych wobstejnosćach, wšelake mjezwočo – jedni radostne a smějkotace, druzy hórke a njespokojne. Słowo Bože pak dźensa praji: Pastyrjo, njestróžće so, njebojće so! Tón Zbóžnik, kotryž je Chrystus, je so wam dźensa narodźił, zo by wšě ludy zwjeselił!

Naš swjedźeń podawa nam dźensa jednu wažnu mysličku, mjenujcy: Z podawkom w Betlehemje chce Bóh do našeho žiwjenja zastupić. Z podawkom w Betlehemje njeje Jemu wšojedne, kak so nam na tutej zemi dźe. Wěmy, zo je Wón z lubosće k nam přišoł, čehoždla je so čłowjek stał. Tohodla je so ponižił, zo by sej z nami nuzu a bědu dźělił. Runje Wón daruje dobreho ducha – ducha radosće a pokoja. Stworićel chce w našej wšědnosći jako darićel bydlić. Tuta sada njesmě pak być hoła fraza, kotraž rjenje klinči, tola ničo konkretne njewoznamjenja. Prašejmy so, što rěka přijimać do swojeho žiwjenja narodźeneho Boha?

Myslu sej, zo nańdźeš wotmołwu na tute prašenje w betlehemskej hródźi. Hižo fakt, zo je so Wjeršny dźěsćo stał, budź nam wažna směrnica. Hladajmy, što so w swójbje stawa, hdyž tam dźěćo na swět přińdźe? Je bjez prašenja – tute dźěćo steji w sredźišću, je doma to najwažniše. Tutemu małkemu spytamy wšo podrjadować. Potom w běhu časa wšě pozitiwne emocije spadnu a zjewitej so mučnota a njesćerpnosć. Druhdy praji mać: Dźi preč, wostaj mje na pokoj! Ale we wokomiku njezboža, chorosće abo wohroženja smy hotowi wotedać wšo (samo cyłe swoje zamóženje), zo bychmy zakitali žiwjenje swojeho syna abo dźowki. Přetož swójske dźěćo je přeco wažne.

Jara sylnje tča w mni wobraz a słowa jedneje maćerje, kotrejž su dźěćo wzali. Wona płakajo praji: Nětk, hdyž nimam swoje dźěćo při sebi, je wšo druhe njewažne. Hišće wčera mějach přeco jara nuzne, dźensa zhubi pak wšo swój zmysł. Bóh Knjez chce bydlić w tebi kaž dźěćo, chce być ći wažny.

Jeli je něchtó w žiwnjenju za nas wažny, přijimujemy jeho a budźemy jeho lubować. Samo potom, hdyž so mjerzamy, hdyž druhdy na so swarimy. Tohodla sej spomjatkujmy, zo njeje napřećiwnosć lubosće hida, ale smorže być. Tohodla prašejmy so dźensa sebje samych: Je Jězus Chrystus mi wažny, woprawdźe wažny? Při tym njewaži, hač přińdźe na nas druhdy kriza modlitwy, duchowna zwjeršnosć, a zo zawjedu nas spytowanja do hrěcha. Wažniše je zasadne prašenje: Jeli widźu, zo je ze mnu zlě, wróću so potom k Bohu a začuwam, zo bjez Njeho njemóžu žiwy być?

Kajka je naša lubosć k Božemu dźěsću? Kajka je naša pobožnosć? Njedawno powědaše mi jedna knjeni, zo je kluče swojeho bydlenja zhubiła. Wróći so tuž do běrowa, a přehlada wšo, samo papjernik, zo by je namakała. Hromadźe ze swojim mandźelskim zwućaha ze swojeho awta sydła. Samo w sněze a łuži pyta. Cyłu nóc njemóže spać a słucha, hač snano paduch k nimaj přińdźe. Nazajtra kaza kóždemu ze swójby, zo bychu doma stražowali. Dokelž njesu kluče namakali, da zamk wuměnić. Hladajće, to je kusk metala, a tola nastanje tajka rewolucija w žiwjenju. Dołhe hodźiny pytanja, zhubjena wěstota... Tak wažne jewja so kluče. Što z Bohom Knjezom? Je Wón nam runje tak wažny? Chodźimy za Nim, pytamy Jeho, smy bjez Jeho přitomnosće njewěsći?

W sćenju po Mateju, při hołdowanju třoch mudrych, čitamy słowa: Jako hwězdu widźachu, zwjeselichu so jara. Zastupichu do domu a wuhladachu dźěćo z Mariju, Jeho maćerju. Zastupichu woprawdźe do domu? To běše skerje prózdnjeńca, konjenc, abo bróžeń. Ně! To njeje zmylk, to běše dom. Tež konjenc so z domom stanje, jeli so w nim Bóh Knjez narodźi, jeli zrodźi so tam lubosć. Přetož, jeničce tam je dom, hdźež knježa Boži pokoj, wěstota a ćopłota. Jeničce z Jězusom smy pola sebje doma. Druhdy bywa wulki a bohaty apartment cyle zymny, bróžeń pak ćopła – tak móže tež pola nas być, hdyž staj Marija a Jězus blisko. 

Hody je rjany swjedźeń! Dajće so nam radować! Preč ze zrudobu a ćěmnotu, preč z rozkoru a zwadu. Njejsmy sami na tutym swěće. Wěčne Słowo je so čłowjek stało a je stajnje mjez nami. Hajmy zhromadnosć z Nim, hajmy tež zhromadnosć mjez sobu! Přejmy sej woprawdźity, hnadypołny a wjesoły čas. Přejmy sej, zo by měła naša zhromadnosć wjace dowěry, wjace nadźije, a wjace mjezsobneje dobroty. Bóh Knjez nas žohnuj a daruj našim swójbam měr a pokoj.

TAD