„Miłosćiwu wutrobu chcu a nic wopory. Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13bc)

1. Lubi wěriwi, zawěsće běše kóždy z Was w žiwjenju raz jara lačny – hač po puću, na putnikowanju, w horinach, w přirodźe, hdźež wokomiknje nimaš wodu. Tajka lačnosć čłowjeka druhdy jara poćežuje. Štóž je jónu wulku lačnotu dožiwił, tón wě, što rěka lunk čerstweje wody.

Swjate Pismo powěda, kak je kral Dawid, při wojowanju přećiwo Filisćanam, palatu lačnosć začuwał (1Chr 11,14-17a). Daloko a šěroko hladajo – žaneje kapki wody. Přichodna studnja bě w rukach přećiwnika. Dawid so wótře wopraša: „Štó poda mi z [...] studnje [...] wodu k piću?“ (1Chr 11,17b). Třo zmužići wojacy podachu so skradźu do lěhwa Filisćanow a naćěrachu sej tam wody, kotruž kralej přinjesechu. Dawid so zatřasy, jako pytny telko zmužitosće a swěry. Wón njepiješe z tuteje wody ani kapki. Měł pić z kreje tutych třoch muži – wón rjekny – kotřiž su swójske žiwjenje za tutu wodu na hrački stajili? Potom sta so slědowace: Wodu, kotruž je Bóh Knjez wobstarał, tutu wodu Dawid před Bohom na zemju wulinje. To rěka: Wón sčini Bohu wopor (1Chr 11,18-19). Nimo nuzy, nimo lačnoty, rozla Dawid tónle drohotny napoj jako woporny dar za Boha. Něchtó znapřećiwi – to něbě rozumne, Bóh njetrjeba wody, ani žahoho zemskeho wopora. Tola Wón wopor rady přiwozmje kaž paćer, přetož Wón widźi čłowjesku prócu, tola při wumjenjenju, zo stanje so tole z lubosće.

Hinaši přikład – što je pjenježk? Je to jara mało, ale druhdy tež jara wjele. Dopominaće so, moji lubi, na scenu w templu, jako so Jězus so napřećo wopornej pokładni posydny, a přihladowaše, kelko pjenjez ludźo do pokładnje mjetachu. Mnozy bohaći dachu wulku sumu. Přińdźe pak chuda wudowa a połoži jeno dwaj pjenježkaj. Jězus zawoła hnydom swojich wučomnikow k sebi a rjekny jim: „Tale chuda wudowa je dała wjace, hač wšitcy, kiž su něšto do pokładnje ćisnyli. [...] wona pak je woprowała ze swojeho njedostatka wšo, štož měješe, wšě swoje zamóženje“ (Mk 12,43c-44).

Móžeš jako wopor wulinyć wodu před Bohom, móžeš tež fenk za templ dać, a tak změješ chwalbu z njebjes. Móžeš so tež zymneje čerstweje wody wotrjeknyć lačneho sobubratra dla. To wšitko je wosobinski wopor před Bohom a wopor za blišeho (sobučłowjeka). Wopor je tež to, štož ći tyje, mjenujcy, zo n. př. w póstnym času město 10 jenož 3 cigarety wob dźeń wukuriš. To je wopor, kotryž so Bohu spodoba. Podobnje je z alkoholom, telewiziju, jědźu, internetom etc. Wopor je, hdyž zahe z łoža stanješ a Kemši dźeš, štož je wosobinske přewinjenje. Wopor je, zo wuńdźeš njelubowanemu a złóstnemu čłowjekej napřećo. Wopor nas česći (šlachoći) a sylni nam wolu.

2. Tola naš Knjez Jězus Chrystus praji takle: „Miłosćiwu wutrobu chcu a nic wopory“ (Mt 9,13b). Što měni? Wopor drje słuša nabožinje, bjez wopora nimaš praweje lubosće. Bohu wopruješ to, štož je wosebje hódnotne. A hdyž Jemu něšto wopruješ, pokazaš, zo wšo Jemu słuša, zo sej ničo tu na zemi njewobsedźiš (nježaš). A hdyš zhrěšiš, to přinjes Bohu swój wopor wujednanja. Tola Jězus rjekny: „Miłosćiwu wutrobu chcu a nic wopory“ (Mt 9,13b). Što z tym měni?

Wopor je drje wažny, samo jara wažny, dokelž z tym něšto drohotne dariš. Z woporom pak móhł nastać problem, kaž z kóždej dobrej wěcu, kotruž znjewužiješ. Mjenujcy, móžeš Bohu Knjezej tysac razow wob dźeń něšto dobreho zwoprować, tola zabudźeš-li při tym, zo měł tónle wopor poprawom twoju wutrobu „zmjechčić“; zabudźeš-li, zo njewopruješ swojeje dospołnosće a swojeje chwalby dla; zabudźeš-li skónčnje, zo wopruješ jeničce, zo so by sam so naposledk polepšić měł. Jeli tomu tak je, je cyłe twoje woprowanje podarmo!

W dawnych čašach su ludźo Bohu najprjedy zwěrjata woprowali (Gen 4,4). W Israelu běše tónle porjad woprowanja w templu samo wot Boha schwaleny (Lew 1,1-17). Spěšnje pak ludźo tónle zakoń znjewužiwachu. Přinošowachu dźě jenož wonkowne wopory bjez swójskeho nakazanja a bjez miłosće, njeluboznje a zwjeršnje. Tohodla rjekny Bóh přez profeta Hozeje (a běše to we 8. lětstotku do Chrystusa): „[…] za twojej lubosću ja žadam, nic za woporami, za spóznaćom Boha, nic za palnymi woporami“ (Hoz 6,6). Abo pola profeta Jezaje rěka wopor posćenje – tam čitamy: „Je to snadź tajki póst, kajkiž ja chcu, dźeń, na kotrymž so šwikaće, hdyž čłowjek hłowu wěša kaž rohodź a so z měchom a popjełom pokrywa? Mjenuješ to posćenje a Bohu spodobny dźeń? Njewěsće, kajke posćenje chcu ja měć? […] Roztorhać puta njeprawosće a rozwjazać powjazy kwakle, pušćić ćěsnjenych na swobodu a rozłamać kóždičku kwaklu! Hłódnemu łamać swój chlěb a chudych bjezdomnych přijeć do swojeho domu! Wohladaš-li naheho, wodźěj jeho a blišeho njezacpěwaj! Potom wurazy kaž rańše zerja twoje swětło, a strowota ći spěšnje zeschadźa“ (Jez 58,5-8a). Potajkim: Wopor w formje Selbstkasteiung so Bohu njelubi, Wón chce pak skerje skutki smilnosće a lubosće.

„Miłosćiwu wutrobu chcu a nic wopory“ (Mt 9,13b) praji Jězus. Potajkim nic tajki wopor, kiž mje kóncuje na „wołtarju winowatosće“; nic wopor, kotryž so Bohu po zdaću lubi a mje wosobinsce potłóčuje. Přetož z Bohom njemóžeš jednać kaž z krutym nanom, kotryž jenož potom chwali a lubuje, jeli so w šuli napinaš a ze šule dobre znamki domoj přinjeseš. Lubše su Bohu twoja sprawna, wotewrjena wutroba a skutki smilnosće hač wulke wonkowne wopory.

Miłosćiwa wutroba – jeli tajku maš, jeli tajku přeco zaso pokazuješ, potom sy na dobrym puću, zo so Bóh tež tebi smilny pokaza. Hinak prajene: Božu smilnosć dobudźeš, jeli so Jemu kwoli nakazaš a zdobom skutki smilnosće wukonješ. Skutki su: Słabym so wěnować, dwělowacych posylnjeć, sprawnje jim radźić, tyšnych tróštować, njepřijomnych sćerpnje znjesć, hrěšnikow w lubosći napominać, přespěšnje njekritizować, a nikoho njezasudźić, a pohórški znjesć.

3. „Miłosćiwu wutrobu chcu […]“ (Mt 9,13b) a hnydom Jězus doda: „Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13c). Před lětami słyšach wo zjewjenju Maćerje Božeje w Słowakskej, njedaloko města Poprad. Tam nazhoni holca z mjenom Iveta, žiwa w tajkej tradicjonalnej katólskej kóńčinje kaž pola nas Serbow, wosebitu widźiznu. Rytmus žiwjenja běžeše tam wot njedźele do njedźele. Wšitcy tam měnja, zo su katólscy. Jednoho dnja praješe Mać Boža Iveće tole: „Pohladaj jónu na swojich wjesnjanow na Kemšach. Što to pytnješ?“ Iveta wotmołwi: „Modla so pobožnje, spěwaja wótře, ale – maja mazane mjezwočo a mazanu drastu“. Mać Boža praji: „Woni wěrja ale jenož wonkownje, po wonkownych předpismach. Woni so spowědaja, ale njepraja wšě swoje hrěchi. Jeli pak swoju winu hižo wuznaja, njejsu hustodosć želnosćiwi, nochcedźa so polěpšić. Tak wuhladaš na jich mjezwoču a wutrobje błóto. Tele błóto rěka: zawisć, wone rěka tež zwada, hordosć. Nimale kóždy w twojej wsy mysli jenož na sebje; tutych ludźi zajimuje jeničce jich ego, hladaja na swoju lepšinu. Tohodla maš zwady, tohodla susodźa njemóža so mjez sobu znjesć a so zjednać. Tajka wěra jich do njebjes njezwjedźe“.

„Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13c). Kóždy z nas – moji lubi – je z Bohom zwjazany přez tajku jara ćeńku a njewidźomnu nitku. Tuta nitka wobchowa w nas Bože žiwjenje, wona dźerži w nas staw Božeje hnady. Tajki by móhł čłowjek wostać, a zbožowny być, a z tym do njebjes zańć. Žiwjenje je pak komplikowaniše. Čłowjek je dźě słaby a wón hrěši. Hrěch, wosebje ćežki hrěch, Boha rudźi a čłowjeka jara poćežuje – wón tak tłóči, zo so tale nitka přetohrnje, a zo čłowjek padnje a so wot Boha wotsali. Maš pak jedyn wupuć, mjenujcy: Hdyž sprawnje wobžaruješ swoje hrěchi, Bóh rady woda a tutu nitku Wón zaso zwjaza. Po tajkim zwjazanju je zdalenosć mjez hrěšnikom a wodawacym Chrystusom hišće mjeńša. Sy pak ty hišće zwólniwy, so Bohu wotewrjeć a swoju słabosć přiznać?

„Nakazajće so a wěrće dobremu poselstwu!“ (Mk 1,15c), praji Jězus. Nic bjez přičiny załoži naš Knjez spowědź (Jan 20,22-23). Jónu Wón čłowjestwo wumóži, to rěka Wón zawostaji na zemi wulke konto Božeje smilnosće. Z tutoho konta ma pak čłowjek čerpać. Tute čerpanje rěka mjez druhim dobra a prawidłowna spowědź.

„Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13c). My wšitcy smy słabi a hrěšimy. Znaju ludźi, kotriž su cyłe lěta přećiwo swojim słabosćam wojowali: n. př. přećiwo swojej chcyćiwosći, přećiwo alkoholizmej a nječistoće etc. W tutych a druhich njepočinkach zda so wuswobodźenje njelochke. Ale runje tu tči hłuboki zmysł, zo so napinaš, přetož to je twój puć, zo by docpěł woprawdźitu pokornosć, zo by zrozumił prawdu ewangelija. Jenož Bóh sam je twój wuswobodźićel, jenož Bóh je pokład a cil, wšo druhe je jenož wupožčene. Maš zrozumić, zo njemóžeš jeničce na swoje zamóžnosće a swoje bohatstwa twarić. Bóh ma móc tutu iluziju twojeho žiwjenja rozpjeršić, hdyž Wón samo twoju hłuboku poraženosć dopušći! Husto njeje twój problem alkohol, ani seks nimo mandźelstwa, ani chcyćiwosć, ale wosebje twoja hordosć. TWOJA HORDOSĆ. Wona je druhdy tak wulka, zo sej ju ani njepředstajiš. Druhdy sej hakle po pjećdźesatej abo stotej spowědźi prěni raz w wutrobje prajiš: Božo, wumóž mje!

4. Čehodla mam so hrěchow kać, wšako wěm, zo zaso zhrěšu? Zo znowa do zwady přińdu, zo změju zaso něčiste mysle, zo wopjet zasakruju? Pozdatnje klinči tole logisce. Prašenje pak za zmysłom tajkeho njepřestajneho spowědanja sym tež raz jednomu staršemu měšnikej stajił. Tón mi wotmołwi: „Přećelo, mysliš hłupje“. Po chwili so wón podobnje mje wopraša: „Čehodla płokaš swoje košle? Wone so tak a tak zaso womazaja“. To trjechi. My njepłokamy swoje košle, zo bychu na přeco čiste wostali, ale zo njeby wot nich smjerdźało (čahnyło).

Najskerje smy druhdy w wjetšim měsće widźeli někoho wokoło brudźić. Hustodosć wot njeho njepřijomnje ćehnješe. Takle, bratře a sotra, móže so twojej duši stać, jeli so derje njewuspowědaš. Wutroba, kotraž so njewumyje w sakramenće spowědźe, kotraž njepřepytuje swoje swědomjo, kotraž njeprócuje so wo polěpšenje, je počasu nječućiwa, slepa, haj samo skamjentnjena!

„Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13c). Hdyž potajkim k sakramentej wujednanja dźemy, njewulěkujemy jenož swoje rany, ale smy konsekwentnje Bohu přeco bliže. Tola pod jednym wuměnjenjom: Našemu wuznaću winy ma so stowaršić miłosćiwa wutroba a wuznaće wšitkich hrěchow, na kotrež so dopominamy. Spowědź njebudźe potajkim płaćiwa, jeli wědomje jedyn ćežki hrěch njewuprajimy. A po tajkej njerodnej njebudźe žana přichódna spowědź płaćiwa.

Jedyn spisowaćel naspomni: Dźensa dožiwjamy krizu sakramenta wujednanja, nic zo bychu so ludźo zrědka spowědali, ale spowědź stawa so druhdy z formalizmom. Tež spowědnicy su we powučenju a wodawanju bjezstarostni. Pokuta – přelochka, želnosć – jara zwjeršna, polěpšenje – pozdatne. Tajka spowědź, město zo by přećiwo njepočinkam něsto skrućiła, husto tute stabilizuje.

Bóh hoji čłowjeka ze swojej lubosću a smilnosću. Njesměrnje wažny je jemu kóždy čłowjek. A ja, a ty? Njezdalujemy so druhdy wot Boha, zo bychmy w žiwjenju wšo sami zmištrować chcyli? Bóh je zawěrno naš Wótc. Jeho smilnosć njeznaje žane hranicy, nimo jedneje – tale hranica rěka moja / twoja hejatosć a hordosć.

W knižce Potajnstwa chudych dušow pisa jedna rjadniska sotra, zo stej za žiwjenje wěry dwě chorosći jara strašnej: Ta jedna chorosć mjenuje so wčera, a ta druha jutře. Prěnja potrjechi tych, kotřiž su z dopomjenkow žiwi, prajo: „Prjedy sym porjadny był, chodźach k spowědźi a modlach so prawidłownje“. To je typ tajkeho nabožneho rentnarja. Druha chorosć – jutře – jewi so w myslach: „Jutře staju wšo do porjadka, po prózdninach modlu so husćišo, wot noweho lěta wotrjeknu so teje abo tamneje słabosće“. Tute jutře nochce pak woprawdźe přińć.

„Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13c). Swjaty Pawoł zrozumi tute Jězusowe wołanje a hišće k tomu wuzna: „[…] sym žiwy we wěrje do Syna Božeho, kiž je mje lubował a sam sebje za mnje podał” (Gal 2,20b). Wažne je to, štož móžu ja – hrěšnik – sam činić, zo bych so nakazał. Tola stotorje wažniše je, štož je Bóh Knjez za mnje činił, a hišće sčini! Wopor a posćenje stej wažnej, ale wažniše je, zo zrozumiš Božu lubosć k čłowjekej lubosć, kotraž je so na křižu zjewiła. Wša naša próca nima być motiwowana z bojosće před helu, ale dyrbi to być wotmołwa na njeskónčnu dobroćiwosć našeho njebjeskeho Wótca. Bóh chce twoju wutrobu, hdyž praji: Nakazajće so z cyłeje wutroby. Móžeš dźě spjelnjeć Bože kaznje z bojosće, móžeš žadać za připóznaćom před druhimi a dźeržeć nabožnu tradiciju. Móžeš to wšo činić, ale zdobom wostanje twoja wutroba wot Boha wotwobroćena. Bóh chce, zo bychmy so znutřkownje změnili, jako jeho dźěći a nic jenož jako słužownicy abo dźěłaćerjo.

5. Znajemy scenu z ewangelija, kak zhubjeny syn swój dom a swojeho nana wopušći. A tak započnje so w jeho žiwjenju tojšto problemow (Lk 15,11-32). Takle je tomu tež z kóždym z nas, kiž so z Bohom rozžohnuje abo Jeho kaznje zańč nima. Wot doma so wotsalić a po swojich křiwych pućach chodźić – z tym je wuprajena naša hrěšnosć.

Tola što je dźensa hrěch? Mnozy n. př. praja: Njejsym morił, njesym kradnył, njejsym mandźelstwo łamał atd. Što ma to ze mnu činić? Zabywamy pak při tym swoje druhe brachi (słabosće): swój lózy jazyk, swoje złe mysle, zawisć, swoju sebičnosć, swoje njeličene rozhněwanja a zakomdźenja, abo tež sudźenje druhich, abo to, zo nochcemy so w swójbje abo ze susodom wujednać. Hrěch je blak, je strašny njepřećel. Je kaž jěd, je kaž dźiwina, kotraž so do rjaneje zahrodki zadobudźe a wšo w njej skóncuje.

Swjate Pismo praji, zo ma čłowjek we swojej słabosći kóždy dźeń něšto na sebi (Mt 6,34b). Ale jako moderny a ze wšeho wuwjazany, dowidźi wón lědma swoje zmylki a padnjenja. Snano hišće póznaje, zo je druhemu čłowjekej něšto złe načinił, ale před Bohom pozdaću nic.

My sej poprawom dźensa woprawdźe ze swojej winu před Bohom ćežko činimy. Swójsku wina złahodźimy a njedospołnje připóznawamy. Myslu sej, to je tež jedna přićina, čehodla je druhdy naša nabožnosć tak mało radostna a přeswědčiwa. To najwjetše, štož móže čłowjek na tutej zemi činić – pisa Max Scheller (1874-1928) – je, hdyž wón w sebi želnosć zbudźuje, a nic jenož, zo so distancuje a swoje złe činy wotpokazuje, ale zo přiznawa swojeho hrěšniwe ja.

Naš Bóh je kaž tón dobroćiwy, miłosćiwy nan, kotryž nam naše hrěchi wodawa. Runje to nas wuchowa a wumóža. Čłowjek ma pak swoje hrěchi želniwje přiznawać. Na tute wašnje nabudźemy zaso radostne mjezwočo a lochku wutrobu. Zhubjeny syn wupraji: „[…] njejsym hódny, twój syn rěkać“ (Lk 15,19a). Nan pak rjekny: „[…] přinjesće najlěpšu drastu […]. Dajće jemu pjeršćeń […] a črije na noze! […] jěsmy a wjeselmy so. Přetož tutón mój syn bě mortwy a je žiwy, bě zhubjeny a je so zaso namakał“ (Lk 15,22b-24a).

Lubowani, Bóh njezastorči nikoho, ani najhrěšnišeho čłowjeka nic, ale wón dyrbi so rozkaty k njemu nawróćić. Bóh je woprawdźe smilnosćiwy a woda kóždy hrěch, čłowjek pak ma jón dopóznać, připóznać, wobželnosćić a skónčnje před Bohom wuznać. Štóž tole zrozumi, štóž so swojeje winy kaje a swój wopačny žiwjenski puć wopušći, runa so wonemu zhubjenemu synej, kiž je puć žiwjenja a radosće našoł. Boža smilnosć njeznaje hranicy. Bóh dźensa ke mni praji: „Miłosćiwu wutrobu chcu a nic wopory. Njejsym mjenujcy přišoł powołać sprawnych, ale hrěšnikow“ (Mt 9,13bc). Amen.

TAD